Diskuze k článku "Momenty setkání a další koncepty Daniela Sterna a Bostonské skupiny" (Jakub Kuchař)

23. Září 2015 - 11:53 -- Michal Čevelíček

V 1. čísle časopisu psychoterapie ročníku 2015 MUDr. et PhDr. Jan Poněšický komentoval můj článek z předchozího čísla o Momentech setkání a dalších konceptech Daniela Sterna a Bostonské skupiny. Velmi si vážím pozitivního ohodnocení daného článku. Dovolím si však v tomto textu zareagovat na autorův nesouhlas s mým tvrzením, že v článku uvedené koncepty není příliš možné aplikovat do psychoterapeutické techniky a detailněji popsat svou pozici.

Autor v daném komentáři uvádí, že je naopak nutné diskutované koncepty aplikovat do psychoterapeutické praxe. Musíme podle něj vnímat děje v psychoterapii jako oboustranné zrcadlo, terapeut by se měl zamýšlet nad svým podílem na vzniklé situaci. Domnívám se, že autor reaguje na trochu něco jiného, než jsem zamýšlel daným výrokem sdělit. I když jsem v článku popisoval i Sternovo pojetí intersubjektivity, tak hlavním obsahem článku byly však právě momenty setkání a příbuzné koncepty, které rozebírají vznik autentických psychoterapeutických momentů. Tyto koncepty je možno zařadit do široké kategorie intersubjektivní a vztahové psychoanalýzy a jako takové kladou důraz na to, že děje v psychoterapeutickém procesu jsou spoluvytvářeny oběma stranami (Boston Change Process Study Group, 2005). Neomezoval bych však obsah jakéhokoliv intersubjektivního konceptu pouze na spoluvytváření. Koncepty Bostonské skupiny především rozpracovávají autentický rozměr setkání mezi psychoterapeutem a klientem. Daným tvrzením jsem chtěl poukázat právě na to, že autentické momenty můžeme zpětně popsat, ale nemůžeme je žádným technickým zásahem přímo „vytvořit“. Minimálně alespoň v žádném textu členů Bostonské skupiny nejsou konkrétní technická doporučení zatím popsána. Navazoval jsem na Fonagyho reflexi Bostonské školy zveřejněnou v článku s názvem Moments of change in psychoanalytic theory:

Nakonec je zde otázka dopadu na techniku. Tady mám pocit, že ještě mnohem víc musí být uděláno, především v současném klimatu, kdy interpersonální přístup k psychoterapii přinesl tolik technických inovací. Během četby znamenitých kazuistik od Nahuma a Harrisona jsem byl ohromen, opětovně jsem se však ujistil o absenci dramatických technických inovací. Lyons-Ruth se explicitně zříká tzv. divoké psychoanalýzy. Toto je uklidňující pohled pro klasického terapeuta. Nicméně to musí být iluze. Pokud myšlenky navrhované skupinou mají nějaké jádro, tak je nepředstavitelné, že konkrétní technické priority, které byly navrženy na základech tradiční teorie objektních vztahů, budou sloužit stejně dobře jako tyto nové myšlenky. Domnívám se, že bychom se neměli vyhýbat technickým inovacím.” (Fonagy, 1998, s. 351)

Je zde otázka, zda technické inovace vzniklé na základě těchto teorií vedoucí přímo ke vzniku momentů setkání jsou vůbec ze své podstaty možné. Když použijeme Buberovo (Buber, 2005) rozdělení na Já-Ty a Já-Ono vztahování se ke světu, tak momenty setkání musejí ze své podstaty vznikat v Já-Ty vztažnosti. Aplikace konkrétní techniky do psychoterapie je však druh Já-Ono vztažnosti, která Já-Ty vztahování nevyhnutelně narušuje. Jinými slovy autentické momenty setkání není možné z jejich podstaty vytvořit technikou. Ostatně i sám Martin Buber byl k psychoterapii a aplikaci svých myšlenek do psychoterapie kritický (Anderson & Cissna, 1997). Na druhou stranu je možno uvažovat o změnách spíše obecných technických priorit (například ve věci neutrality), které ve svém důsledku mohou nepřímo vést k častějšímu objevování se psychoterapeuticky užitečných momentů setkání (na což Fonagy pravděpodobně narážel).

Ve svém textu jsem také zmiňoval, že znalost dané teorie může mít dokonce i negativní efekt na vznik těchto momentů setkání. Psychoanalýza je velmi propracovaná intelektuální disciplína, která i často přitahuje určitý typ terapeutů, kteří, pokud použijeme psychoanalytickou terminologii, mohou ve zvýšené míře používat ve stresu obranné mechanismy jako je intelektualizace a izolace afektu. Racionální čistě technické využití znalosti o momentech setkání a přidružených pojmech, které postrádá autenticitu a (sociální) kontext a ke kterému někteří z těchto terapeutů mohou mít sklony, může vést ve svém extrému k něčemu velmi podobnému mnohým vtipům o studentech Matematicko-fyzikální fakulty UK a humoru televizního seriálu The Big Bang Theory. Terapeut může mít (i nevědomé) tendence vytvářet umělé autentické momenty setkání, které však mohou být „mimo“ a zabraňovat tím vzniku autentických momentů setkání.

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že teoretickou znalost momentů setkání a blízkých konceptů nelze přímo aplikovat do psychoterapeutické techniky (nemluvím o reflexi spoluvytváření psychoterapeutické situace, ale o vzniku „autentického“ rozměru těchto momentů) a někdy (ne pokaždé) může naopak působit terapeuticky kontraproduktivně.

Literatura
Anderson, R., & Cissna, K. (1997). The Martin Buber-Carl Rogers dialogue: A new transcript with commentary. New York City: State University of New York Press.

Boston Change Process Study Group. (2005). The "something more" than interpretation revisited: Sloppiness and co-creativity in the psychoanalytic encounter. Journal of the American Psychoanalytic Association, 53(3), 693-729.

Buber, M. (2005). Já a ty. Praha: Kalich.

Fonagy, P. (1998). Moments of change in psychoanalytic theory: Discussion of a new theory of psychic change. Infant Mental Health Journal, 19(3), 346-353.