Lydie Tischlerová: Má profesní cesta

12. Březen 2018 - 19:41 -- Michal Čevelíček

Narodila jsem se v Moravské Ostravě v roce 1929. Do Anglie jsem přicestovala v roce 1945 za svým otcem. Jako Židovka jsem strávila několik let v koncentračních táborech (Terezin, Osvětim, a pracovní tábor v Německu).  Než jsem šla do Terezína, pobývala jsem v letech 1940–1941 v židovském sirotčinci. To byla velmi osvícená instituce, ředitelka sirotčince získala pedagogické vzdělání u Anny Freudové ve Vídni, což jsem však zjistila až o mnoho let později. Navzdory tomu nebyl můj pobyt v této instituci šťastnou zkušeností. Někde v pozadí jsem vnímala, jaký měla instituce na děti dopad. S odstupem času vidím, že právě to mne ve mně vzbudilo zájem o pochopení dynamiky obdobných institucí a toho, jak vyrůstání v nich ovlivňuje schopnost dětí vytvářet trvalé vztahy. Tato zkušenost a také to, že jsem se po válce starala o sirotky, mne přivedlo k rozhodnutí se i v budoucnu práci s dětmi věnovat.

Poté, co jsem v Londýně dokončila své vzdělání, jsem rok pracovala jako ošetřovatelka v dětském domově pro emočně narušené děti. Ruth Thomas, ředitelka tohoto domova,[1] představila personálu dětského domova psychoanalytické koncepty dětského vývoje a naučila nás, jak děti pozorovat a jak interpretovat naše pozorování, což je klíčový nástroj pro práci dětského psychoterapeuta. Ve studiu toho, jak porozumět svému pozorování, jsem našla profesní ospravedlnění pro svou přirozenou zvědavost a přání najít významy, které často zůstávaly skryty. Po večerech jsme psaly svá pozorování na karty pod různými nadpisy a učily se o psychosexuálním vývoji přímo u dětí. Zjišťovaly jsme, že dětské fantazie mají význam a získávaly povědomí o tom, co znamená přenos. Náš výcvik v dětském domově byl přímým pokračováním výcviku, který Anna Freudová zavedla za války v dětských domovech v Anglii. Věřila, že péče o děti by měla jít ruku v ruce s výcvikem. To byl jeden z důvodů, tvrdila paní Freudová, proč se personál v domovech tak často neměnil.

Díky Ruth Thomas jsem se poprvé setkala s ideami psychoanalýzy a rozhodla jsem se přihlásit na výcvik v dětské terapii, který byl nedlouho předtím zaveden. Abych mohla být přijata do výcviku k Anně Freudové, musela jsem nejprve dosáhnout formálního vzdělání v psychologii. Titul jsem získala na Birkbeck College, zatímco jsem pracovala jako nekvalifikovaná dětská učitelka. Do výcviku v Hampstead Child Therapy Training jsem byla přijata v roce 1953 a absolvovala jsem v roce 1957. Jako učitelka jsem pracovala i v době tréninku, a to do roku 1955. Některé děti mé třídy trpěly emočními problémy a já jsem dychtila využít nově nabyté znalosti psychoanalýzy k tomu, abych porozuměla jejich problémům. Brzy jsem však zjistila, že není moudré kombinovat dvě odlišné role – tedy roli učitele a terapeuta. Je obtížné, nicméně nezbytné zůstat v určité roli a respektovat profesní hranice.

V roce 1957 jsem dosáhla kvalifikace a začala jsem pracovat jako dětský psychoterapeut na různých dětských výchovných klinikách. V průběhu mého profesního života si profese dětského psychoterapeuta vybudovala jméno v rámci anglického zdravotního systému (National Health Service, NHS) a během posledních dvaceti let získala financované pozice pro účastníky výcviku. Dnes je naše profese opět v ohrožení, protože snadněji zaváděná krátkodobá léčba, např. kognitivně-behaviorální terapie, která je levnější a kratší a tím výrazně finančně atraktivnější pro NHS.

Velkou část svého profesního života jsem strávila v nemocnici Cassel Hospital.[2] V roce 1962 zde byla zavedena pozice dětského psychoterapeuta, do které jsem byla jmenována spolu s dětským psychiatrem Dr. Tischlerem (později mým manželem), abych poskytovala psychologický servis dětem, které byly do nemocnice přijaty se svými matkami. V průběhu 23 let jsem vybudovala oddělení dětské psychoterapie, účastnila jsem se přeměny oddělení „matka a kojenec“ na „rodinné oddělení“ péče o děti i jejich rodiny jako pacienty hospitalizované i ambulantní.

Přesto, že výcvik v Centru Anny Freudové mne vybavil pro porozumění vnitřnímu světu dětí a naučil mne, jak si s dětmi vytvořit vztah v konzultační místnosti, musela jsem si sama najít způsob, jak své porozumění přizpůsobit i práci v multi-disciplinárním prostředí. Na rozdíl od práce v ambulanci jsem měla informace o dítěti z různých zdrojů a různé kvality a musela jsem hodnotit, jestli a jak je použit.

Svou práci v Cassel Hospital jsem popsala v publikacích, které popisují nejen můj profesní vývoj, ale zahrnují i vývoj rodinného oddělení. Zde hrál výraznou roli Dr. Tischler, který byl dětský psychiatr a psychoanalytik. Později strávil 70. léta prací s matkami dětí těžce postižených autismem a psychózou v nemocnici v High Wick. Jeho práce výrazně přispěla ke změně přístupu k těmto matkám, jimž byla přičítána vina za stav jejich dětí a přezdívalo se jim „refrigerator mothers“.

Díky náhodnému setkání s Michaelem Šebkem v roce 1993 jsem se zapojila do procesu zakládání výcviku pro terapii dětí a dospívajících pro Českou společnost pro psychoanalytickou psychoterapii (ČSPAP), spolu s Mirandou Feuchtwang, Ivanou Růžičkovou a Marií Kopřivovou. Před několika lety, když jsem byla při jednom interview o vzniku ACP (Asociace dětských psychoterapeutů) dotázána, jakých profesních úspěchů si cením nejvíce, bez zaváhání jsem odpověděla, že právě založení českého výcviku pro terapii dětí a dospívajících. Jsem velmi ráda, že stále udržujeme kontakt s mými českými kolegy, a to každý druhý rok formou víkendové konference, na kterou jsem zvána. Byla jsem velice poctěna, když jsem v roce 2003 získala titul čestného člena ČSPAP.

Podílela jsem se dále na založení Evropské Federace pro psychoanalytickou psychoterapii (EFPP) v roce 1991. Byla jsem první čestný tajemník a později předseda subkomise pro síť střední a východní Evropy (jejíž členy jsme byli já a Luděk Vrba). Cílem této subkomise bylo podporovat a ulehčit zakládání tréninků psychoanalytické psychoterapie v zemích bývalého sovětského bloku. Komise byla po dosažení zadaného cíle v roce 2005 rozpuštěna. Po mém odchodu z Cassel Hospital jsem se angažovala v aktivitách Britské Asociace Psychoterapeutů (BAP), obzvláště jsem se soustředila na výcvik budoucích terapeutů pro děti a dospívající. BAP (dnes BPF) je dodnes mým profesním domovem.

Považuji za velké štěstí, že jsem mohla absolvovat výcvik v centru Anny Freudové ještě za života paní Freudové. Když chtěla paní Freudová v Institutu psychoanalýzy založit výcvik zaměřený jenom na psychonalýzu dětí, aby kandidáti nemuseli nejprve projít výcvikem pro psychoanalýzu pro dospělé, narazila na silný odpor. Zajímavé bylo, že doktor Winnicott, který byl jedním z odpůrců, velice respektoval dětské terapeuty. Nezastrašena odporem, Freudová založila výcvik v Hampstead se členy personálu z válečných dětských domovů, kteří utvořili první skupinu studentů. I přesto, že studenti se s dětmi setkávali pětkrát týdně a zabývali se psychoanalýzou, nesměli se nazývat dětskými psychoanalytiky, ale byli kvalifikováni pouze jako psychoanalytičtí psychoterapeuti. Přestože nás Anna Freudová nikdy neučila, naučili jsme se od ní nejvíce, když předsedala středečním setkáním, na nichž studenti a další účastníci prezentovali svou práci. Díky své mimořádné bystrosti byla schopna precizně zhodnotit problémy pacientů a často předpověděla výsledky terapie. Co se týče teorie, byla Anna Freudová konzervativní, nicméně neváhala navrhnout úpravy technik, když se ukázalo, že tradiční přístupy nejsou adekvátní. Po válce, a částečně kvůli válce, se spektrum problémů se kterými rodiče i pracovníci s dětmi přicházeli. Výrazně rozšířilo co do množství i různorodosti.

Doporučení k léčbě neurotických dětí se stalo spíše výjimkou. Místo toho byly na pořadu dne děti s nízkou kontrolou impulzů, agresivním chováním, zpožděným vývojem, s problematickými diagnózami. Techniky dětské psychoanalýzy se vyvíjely, neboť to, co bylo možné aplikovat u neurotických dětí s vnitřním konfliktem a funkčním egem, nebylo možné využít u toho typu dětí, které se na klinice objevovaly v té době. Bylo potřeba najít nové způsoby, jak k takovým dětem přistupovat.

Středeční setkání byla často místem, kde se formovaly nové techniky. Nakonec se vyvinul nový koncept vývojové psychoterapie. Děti se zpožděným vývojem nebo deficity ve vývoji se musely nejdříve naučit, jak rozpoznat a pojmenovat své pocity a skrze aktivnější zapojení v terapii mohly rozvíjet zaostalé funkce svého ega. Díky tomu se terapeut stává spíše objektem vývojovým než přenosovým. Vývojová terapie se stala léčbou sama o sobě (viz odkazy). Dnes má profesní činnost sestává pouze z učení v rámci dětského výcviku v BPF (dříve BAP). Když na svých každotýdenních setkáních poslouchám prezentace účastníků výcviku, děkuji Bohu, že jsem pracovala v době, kdy jsem pracovala, a ne dnes, kdy práce probíhá pod nátlakem, očekávají se zřetelné výsledky po krátké době terapie a předpokládá se práce se složitějšími případy více než kdy předtím. Většina případů jsou děti a dospívající z rozvrácených rodin, vyrůstající často bez otce, s křehkými mezigeneračními hranicemi. Není výjimkou, že tři i čtyři sourozenci v rodině mají každý jiného otce. Přesto však, když pravidelně slýchám studenty, jak zhodnocují své případy, jsem ohromena vysokou kvalitou jejich práce a úspěchy ve velmi nesnadném prostředí.

Myslím, že jsme dosáhli cíle v momentě, kdy si účastník osvojí psychoanalytický úhel pohledu, který může využít jak uvnitř konzultační místnosti, tak mimo ni. Můj nevědecký poznatek, jak se mění hodnota psychoanalýzy, jsem získala sledováním amerických filmů. Zaznamenala jsem proměnu v důležitosti psychoanalytické psychoterapie mezi 50. a 70. lety, kdy hlavní hrdina chodil k psychoanalytikovi. V průběhu let se z psychoanalytika stal psychoterapeut, později konzultant a nyní je v módě „life coach“. Jde o velmi nevědecký způsob měření toho, jak si společnost váží psychoanalýzy. Přestože psychoanalýza ztratila část svého společenského postavení, psychoanalytické koncepty přetrvávají v jazyce a myšlení každodenního života. Freud nás učil, jak nevědomá motivace diktuje naše úkony jak jednotlivců, tak i skupiny. Naše současné úsilí a psychoanalytický náhled bychom mohli lépe využít k porozumění a k vyvolání změn v nejrůznějších institucích a profesních skupinách, které ovlivňují naše životy. Psychoanalytická psychoterapie nadále zůstává nepostradatelným nástrojem v péči o duševní zdraví dětí a jejich rodin. Narůstající poznatky výzkumných studií toto přesvědčivě potvrzují.

[1] V té době podstupovala psychoanalytický výcvik u Anny Freudové a byla prvním tutorem ve výcviku v Hampstead Child Therapy Training (Nyní Anna Freud Centre).
[2] Casselova nemocnice byla jedinečná v nabídce hospitalizační psychoanalytické psychoterapie v kombinaci s psychosociální ošetřovatelskou péčí pro vážně narušené rodiny.