Mikota, V., Roubalová-Kostlánová, V. (2017). Trauma ve skupinách: Zkušenosti z týdenních pobytů psychoterapeutických skupin aktivistů z celého území ruské federace.

20. Červenec 2017 - 14:53 -- Michal Čevelíček

Se souhlasem autorů zvěřejňujeme online plnou verzi příspěvku, jehož zkrácená podoba byla otištěna ve 2. čísle časopisu Psychoterapie v roce 2017.

Autorská dvojice sděluje své zkušenosti ze čtyř týdenních psychoterapeutických pobytů s lidsko-právními aktivisty z celé ruské federace, zejména s těmi, kteří působí na území Severního Kavkazu. Jejich program sestával z psychoterapeutických aktivit včetně arte-  a dramaterapeutických pomůcek a rekreace v letních přímořských podmínkách. Věra R. má bohaté zkušenosti s rehabilitací chronicky traumatisovaných aktivistů působících v život ohrožujících oblastech, kde je též navštěvovala a dále dlouhodobě terapeuticky pracuje v ČR s uprchlíky a migranty. Václav M. celoživotně pracuje jako psychoterapeut a psychoanalytik. Oba máme zkušenost s psychoterapeutickými skupinami, jejichž členové trpí následky transgeneračního přenosu hrůz holocaustu.

Klíčová slova: vyhoření (burn out), PTSP (PTSD psychotraumatic stress disorder), truchlení (mourning), reflektivní modus psychického fungování (reflective mode of psychic functioning).

Souhrn

Při týdenních výjezdech na neutrální území (Turecko, Kypr) jsme se museli přizpůsobit podmínkám zcela odlišným od našich pracovních zvyklostí. Oba se zabýváme klienty dlouhodobě, berouce v úvahu, že chronická traumatisace  poškozuje už dosaženou emoční zralost našich klientů nebo, působí-li od raného dětství, nedovoluje jim, aby se plně rozvinuli do reflektivního modu psychického fungování. Dlouhodobá psychoterapie umožňuje znovuprožití traumatických situací v relativním bezpečí léčebné skupiny a určité „přeprogramování“ negativních mezilidských očekávání do bezpečnějších představ.

S perspektivou pouhého týdne intensivního setkávání s klienty jsme se byli nuceni omezit na víceméně krizové intervence. I tak je možno konstatovat, že v mnohých případech bylo dosaženo užitečných výsledků. Mnozí účastníci pochopili, že starost o sebe a svou vlastní emoční rovnováhu je dobrou pomůckou k tomu, aby oni sami o to účinněji pomáhali svým klientům. Připouštět si strach z hrozící nebo trvající persekuce ze strany represivních orgánů není „opovrženíhodná slabost“, ale nutná opatrnost, kterou nemusejí před blízkými lidmi tajit, ale mohou se s nimi o ni podělit. S překvapením jsme zjišťovali, že mnozí účastníci, které jsme zprvu považovali za traumaticky nenávratně poškozené, regredované do „modu ekvivalence“, tj. do neschopnosti nezávislého úsudku o probíhajících událostech, nabývali rychle (v bezpečném týden trvajícím zázemí) schopnosti bystře reflektovat sdělení druhých členů skupiny, aniž by docházelo k nenávistným sporům, jinými slovy, mohli tolerovat názorové rozdíly.

O to silněji jsme soucítili s nevyhnutelností jejich návratu do téhož traumatizujícího prostředí, z něhož byli na týden osvobozeni. Naše protipřenosové pocity viny „těch šťastnějších“ zmírňovala víra, že aspoň někteří z nich se do pekla svých domovů vraceli silnější a opatrnější.

V článku se zmiňujeme také o určitých nesnázích spojených s tím, že v různých částech ruské federace jsou nestejné podmínky pro práci lidsko-právních aktivistů, což může brzdit vzájemné pochopení členů skupin.

Naše čtyři týdenní psychoterapeutické pobyty probíhaly v roce 2013, 2014 a 2016 a byly určeny aktivistům z celého území ruské federace. Byli to právníci, sociální pracovníci a psychosociální pracovníci. V denním programu jsme každé dopoledne dopoledne uspořádali dvě devadesátiminutová skupinová sezení v kruhu, po obědě jsme rezervovali čas na odpočinek. V pozdním odpoledni se konaly společné klubové aktivity a po večeři měli účastníci možnost přihlásit se na individuální konsultace. Hlavně emočně to byl vždy velice nabitý týden jak pro aktivisty, tak i pro terapeuty. Skupiny o 15 až 16 členech se skládaly napůl z žen a mužů.

Účastníky vybíraly jejich domácí organisace. Jak jsme pochopili, byli instruováni v tom smyslu, že cílem pobytu je odpočinek a školení, jež má prohloubit jejich profesionální dovednosti. Přednostně jsme se zaměřili na získání nebo znovunabytí emoční rovnováhy aktivistů, u nichž jsme předpokládali vyčerpanost, nebezpečí syndromu vyhoření, nebo dokonce příznaky posttraumatické stressové poruchy. Podle našeho mínění bylo důležitější dopomoci jim k positivnímu sebeuvědomění, než radit jim, jak mají zacházet se svými klienty. Naše skupinové, klubové a individuální aktivity se teoreticky opíraly o postupy psychodynamické psychoterapie.

Pro účastníky z Kavkazu byly psychoterapeutické skupiny něco naprosto nového a neznámého. Na počátku pobytu bylo vždy seznamování, tzv. “kolečko“, kdy lidé mluvili většinou o své práci, ale již tam někdo přinesl svůj příběh, otevřel se a nastartoval dynamiku skupiny. Často ale bylo nejtěžší nabízet těmto lidem možnost hovořit osobně, vracet se k sobě. Muži chtěli většinou mluvit o práci, politice, nebo žertovat. Ženy často mluvily o tradicích, o své víře, ale byly osobnější a otevřenější. Objevilo se například téma strachu. Domnívám se, že to často bylo poprvé, kdy tito lidé mohli o svém strachu hovořit otevřeně a sdílet jej s druhými. Časté bylo téma historie rodiny, konkrétních rodinných tradic, osobních válečných zkušeností, pracovního i osobního pronásledování.  Osobní témata se nejlépe navozovala při rozhovorech nad jejich (arteterapeutickými) výtvory z odpoledního klubu. Velice se osvědčily práce v malých skupinách nebo i ve dvojicích, kde se lidé více otvírali. Skupina se zajímala také o naše zkušenosti s PTSP a s psychosomatickými jevy. Stejně zajímavá byla i práce se sny.

Na odpoledním klubu bylo většinou veselo a uvolněně. Skupina pracovala na příklad s plastelínou a na daná témata se kreslilo jak individuálně, tak skupinově. Podnětná byla práce s kameny nebo drama-terapeutické postupy. Uvedené aktivity by samy o sobě nestačily, kdyby po nich nenásledoval interpretativní rozbor volných asociativních nápadů k výsledkům tvorby.

Večerní individuální pohovory probíhaly na pokojích terapeutů. Tam jsme se většinou věnovali jejich osobním příběhům, pocitům, obavám a traumatům. K našemu překvapení tito lidé v individuálním kontaktu vyjadřovali ohraničené osobní problémy, tematicky šli „rovnou k věci“, podobně jako klienti v našich ordinacích přicházející ke krizové intervenci. Bez jakéhokoli okolkování (příznačného pro jejich účast ve skupině) byli schopni přijímat i interpretativní pomoc.

Pro nás terapeuty nebylo jednoduché, že někteří lidé potřebovali udržovat spojení se svou nevládní organisaci mobilem, nedokázali se odpojit a myslet na sebe, nebo byli „nepostradatelní“ při konkrétním ohrožení spolupracovníků nebo klientů. Zde se projevovaly velké rozdíly mezi lidmi z různých území Ruska.

Bylo velmi důležité, že aktivisté cítili ze strany terapeutů velkou podporu, solidaritu a ocenění jejich práce. K tomu významně přispěla naše v principu podobná zkušenost s totalitním režimem v Československu.

Celkově byl projekt krátkodobé skupinové psychoterapie na území jiného státu jedinečný a originální. Aktivisté se díky skupinovému procesu dokázali emočně otevřít. U těchto lidí je to o to vzácnější, neboť doposud se byli zvyklí starat se stále jen o druhé. K takovému přístupu byli i tradičně vychováváni. Najednou se mohli věnovat sobě, nacházet podporu u druhých a necítit se osaměle ve svých problémech, obavách i ve svém snažení.

S čím tito aktivisté přijíždějí?

S fysickou i psychickou únavou. S velice traumatizujícími zážitky přenášenými v rodinách ze stalinského období, z válek na Severním Kavkazu i ze současné a nekončící totality. Přijíždějí s únavou z neustálých kontrol jejich organizací, z neustálého osobního ohrožení i z toho, že jejich práce nemá hmatatelné výsledky, natož pak ocenění, nehledě na to, že nízké finanční ohodnocení některým znemožňuje zakládat rodiny. Hlavně s reálným strachem o své blízké. Také s tím, že v jejich zemích je mnoho pohřbů, rakoviny a dalších zdravotních následků válek.

Většinou byli hrdí na svou rodinnou historii a rodokmen. Přiváželi si s sebou však i rozbité vztahy v rodinách a někdy i zklamání z lidí, kteří podlehli totalitnímu systému a spolupracovali. Jedna žena, která byla opakovaně na tomto pobytu, přijela přímo se zakázkou „chci se naučit říkat si o pomoc“.

Co si aktivisté uvědomují v průběhu pobytu

Cítili, že jsme schopni se do nich vžít a chápat jejich strachy a problémy. Začali si uvědomovat, že nemusejí být vždy silní, ale naopak si mohou dovolit být slabí nebo nemocní a zároveň mohou mít sami sebe rádi. To byla pro většinu úplná novinka.

Novinkou pro ně byl i psychosomatický přístup, pomáhající vnímat tělesné ekvivalenty emocí. Zjistili, jak je pro ně obtížné projevovat některé pocity, zejména strach a nejistotu, což bylo dané výchovou (často transgeneračním přenosem traumat). S tím souviselo i uvědomění si, že spolykané emoce často způsobují těžké fysické problémy a nemoci. Uvědomili si, že v jejich zemích je tím nejhlavnějším faktorem to, „co řeknou lidé“ – nejpodstatnější je neztratit čest. Cítili, že v terapii mohou mluvit i o tom, že je jim zatěžko poslouchat stále ty hrůzy o dalším násilí a pronásledování. Někteří se postupně dokázali i odpojit od zpráv z domova.

V proamerických zemích obvykle považují psychoterapeuti ulpění na soudu okolních lidí za projev emoční nezralosti těch, kdo „plně neinternalisovali své svědomí“. U severokavkazských aktivistů se tato z našeho hlediska zvláštnost projevovala hlavně během skupinových programů. Při individuálních pohovorech bylo zřejmé, že se dovedou orientovat podle svých vlastních vnitřních norem. Tato (možná zdánlivá) závislost na vnějších soudech může být vysvětlitelná též chronickou traumatizací vnějším nepřítelem, proti kterému je třeba „držet pohromadě“.

Jiní se naopak nedokázali uvolnit, cítili se stále propojeni s problémy a ohrožením své země.  Bylo důležité, že na skupině mohli mluvit o pocitu nenahraditelnosti ve své práci. Nakonec připouštěli i možnost, že se o své kompetence podělí a najdou si nějakou uspokojivou oblast činnosti, jako je třeba práce s dětmi, nebo jiné zájmy, jež by je mohly „nabít“ positivními emocemi.

Pocity nás – psychoterapeutů

Vnímali jsme jejich důvěru k nám spolu s úctou ke starším lidem, jež je v některých částech ruské federace tradiční. Pokud jsme mluvili o svých vlastních zážitcích, tak oceňovali angažovanost v Chartě 77, zkušenost se sovětskými vojáky v roce 1968, a také zážitky s odposlechem za totality. Cítili, že s nimi solidarizujeme.

Důležité bylo, že se s nimi Věra podělila se svými zkušenostmi z dlouhodobé práce s ženskými multikulturními skupinami uprchlíků v Čechách i se svým působením v Čečensku v letech 2006 až 2010. Věděla, nakolik je důležitá jistota, že terapeutem je cizinec, který zachová důvěrnost i bezpečí. Nezanedbatelná část prožitku bezpečí byla dána i tím, že krátkodobě terapeutický pobyt byl ve třetí zemi, tedy ani v Rusku, ani v Čechách.

Individuální terapie

Věra zdůrazňuje hledání toho, kde a jak nabrat síly, nebo se dokonce naučit se radovat. Uvědomila si, že je důležité oceňovat jejich odvahu a vytrvalost a zároveň projevovat i starost o jejich síly a zdraví. Jejich stereotyp starání se o druhé se projevil i v tom, že někteří nás – terapeuty šetřili při popisu hrůz válek.

Kromě jiného si uvědomila, že aktivisty velmi zajímají následky posttraumatické stressové poruchy (PTSP), protože tak mohou lépe porozumět a pomáhat druhým. Mezi aktivisty byli i lidé, kteří sami trpěli PTSP. Týdenní pobyt je velice krátký a je spíše podobný krizové intervenci, ale bylo důležité otevřít jim oblast PTSP a ukázat, že to co prožívají, mohou být i dlouhodobé důsledky posttraumatických stressových poruch. Pro nás bylo nejtěžší to, že se do pokračujících traumatických situací a atmosféry války po našem setkání vracejí. Že nemusejí zpracovávat jen traumata minulá, ale i současná a budoucí.  Věra cítila, že se u těchto frekventantů projevuje posttraumatický rozvoj také v důsledku jejich po generace vedeného boje o lidská práva a svobodu. Připouští však, že necítila oprávnění o tom otevřeně mluvit (vzhledem k provázanosti Čvt s lidsko-právními organizacemi Ruské federace, spolupracujícími na tomto projektu).  Spíše oceňovala vytrvalost a statečnost severokavkazských aktivistů, spoléhajících na svou víru v „sud´bu vsevyšněgo“.

Návrat do čeho a s čím

Většinou se vraceli s odhodláním oddělit svou práci od osobního života spolu s pochybností, zda to dokáží. Také s představami, že by si chtěli víc zpívat, smát se, tančit, jezdit na kole, řídit auto, psát básně a podobně. Často měli strach, že přijdou o práci. Uvědomovali si, že se vracejí do prostředí, kde budou stále pod tlakem, vystaveni zlovůli diktátorů a jejich přisluhovačů, že se vracejí k velmi těžké práci.

Někteří zvažovali, že sníží rizika a uberou na námaze přechodem na jinou práci. Vracejí se do diktatury, zkorumpovanosti a strachu. Velmi doufáme, že výrazně posilněni. Značný význam pro ně má vzdělání, i když je pod vlivem režimu a též značně zkorumpované. Mnoho schopných lidí proto emigruje.

Ve své většině vypadali účastníci ke konci pobytu odpočatější a posílení. Mnozí si vnitřně uspořádali své osobní vztahy, byli schopni a ochotni se na ně podívat jinak než dříve a zvažovali pokusy o jejich změnu. U žen spočíval nejsilnější motiv v tom, že nemusejí být pořád ty nejsilnější a mohou nechat vedle sebe vyrůst své děti, muže, a nakonec i své následovníky v práci. Mnohé z nich si přály vzdělávat se v psychologii či psychoterapii a užívat jich ve své práci. Zdokonalit se v krizových intervencích a užívat znalostí PTSP.

Rozdíly v terapii

Aktivisté ze Severního Kavkazu jsou v souladu se svou muslimskou vírou vychováváni v oceňování starosti o druhé, nemají si stěžovat na své starosti a nemluvit špatně o druhém člověku. Oproti jejich založení jim nabízíme péči o sebe a oni cítí, že je to něco, co jim „také“ dělá dobře. Pomáhal jim přitom argument, že když se budou starat o sebe, budou mít více sil pomáhat druhým.

Rozdíly v zacházení s traumatem ve skupině

Složení skupiny se při opakovaných pobytech (k našemu zklamání) často podstatně měnilo. Přijel-li někdo opakovaně, rychleji se zapojoval a mluvil otevřeněji. To se týkalo zejména žen. Muži déle trvali na tom, že musejí být silní, nemluvit o sobě a glorifikovat rodiče a zejména prarodiče. Utrpení a vzdor předků jistě zasluhuje obdiv a příklad zavazující k následování, ale zároveň znemožňuje samostatný a nezávislý pohled potomků na přednosti a nevyhnutelné omyly svých starších. Tento proces, odborně nazývaný „odtruchlování“, umožňuje pozůstalým zachovat svým předchůdcům „realistickou světlou památku“ a sobě větší nezávislost úsudku a realisticky zralé sebevědomí.

V souladu s našimi (pražskými)zkušenostmi transgeneračního přenosu traumat Holocaustu, kde se ve většině rodin o přežilých hrůzách mlčelo, rodiče zamlčovali své pobyty v koncentračních táborech a vyhýbali se zmínkám o tom, kam se během války poděli prarodiče, patřili účastníci pražských holocaustových skupin k lidem, kteří ve velké většině nevěděli, odkud pochází jejich traumatisace. Tu bylo nutné jim zvědomovat, a tím jejich přítomné životní komplikace zmírňovat.

To je podstatný rozdíl mezi minulými a zapomenutými traumaty „dětí Holocaustu“, kterým v přítomnosti už nic podobného nehrozí oproti lidsko-právním aktivistům, kteří přišli z život ohrožujícího prostředí a po týdnu stráveném v relativním bezpečí, se do něj zase vraceli.

Ukázky skupinové práce s aktivisty

1/ Můj nejšťastnější den

Vědomi si pocitu bezmoci při představě, že naši klienti se brzy po setkání s námi do traumatizujícího prostředí vracejí, snažili jsme se jim „přihrát“ některé pro jejich další život povzbuzující vzpomínky. Jednou z klubových aktivit byla kresba „mého nejšťastnějšího dne“.

Jeden klient nakreslil okamžik, kdy se vrátil domů otec, jehož rodina předtím bezúspěšně hledala. Emoční prožívání ostatních členů bylo velmi silné. U některých se začaly objevovat obdobné traumatické vzpomínky, jež spolu s protagonistou otevřeně prožili. Jelikož šlo (z časových důvodů) o pouhou krizovou intervenci, nezabývali jsme se klientovými ambivalentními nástupnickými tendencemi, jichž by se byl jakožto nejstarší muž v rodině povinen ujmout.

2/ Fysické a psychické násilí

Při jednom individuálním pohovoru se klient svěřil (Věře R.) s tím, že nedávno na sobě zažil fysické i psychické násilí, které bylo brutální a hlavně velice ponižující. I terapeutku ovlivnilo natolik, že přechodně zažila silné psychosomatické příznaky v podobě ústřelu. Klient projevoval zřetelné příznaky posttraumatické stresové poruchy emoční nevyrovnanost, nespavost, úzkosti, výbuchy vzteku apod. Později se s tím částečně svěřil na skupině. Líčení prožitého traumatu bylo naléhavé, silně emoční až obviňující. Skupina se cítila zastrašena. Nikdo ho nepodpořil. Jako by každý z účastníků měl potřebu si se svým strachem zalézt do sebe, odstřihnout se.

Právě proto, že zveřejněné trauma mohlo být po návratu domů aktuální pro kteréhokoli účastníka, byla v podstatě celá skupina paralyzována. Členové se uzavřeli a jen velice obtížně bylo možné pokračovat. Objevilo se náhradní téma. Jeden vyhořelý klient na sebe strhl pozornost a jiní se o něj ochotně starali. Vyhoření bylo samozřejmě také téma skupiny, ale v této situaci bylo konkurující náhražkou ke zmiňovanému traumatu. Cítili jsme, že reálný strach, který pozřel skupinu, je zahlcující i pro nás. Hledali jsme téma pro odpolední klub. Nakonec jsme navrhli hru, kdy si každý vybral tři obrázky z Dixit karet, které se pojily k jeho představě “svého smyslu života“. Toto existenciální téma se nevyhýbalo těžké atmosféře ve skupině, ale zároveň umožňovalo uvolnění a v několika případech bylo přijato i s humorem. Všem se nám ulevilo.

3/ Důvěra

Ve skupině si všichni lidsko-právní aktivisté uvědomovali, že v Rusku jsou čím dál víc odposloucháváni. My terapeuti jsme si představovali, jak risikové by bylo mít podobnou skupinu v totalitním Československu, pokud by to vůbec bylo uskutečnitelné. Předpokládali jsme, že by tam byli donašeči, agenti. (Absurditou je, že president Putin podle zákona označil nevládní organisace, které mají projekty ze zahraničních zdrojů, za “ západní agenty“.) Jak potom pracovat s důvěrou jakožto nepostradatelnou podmínkou existence skupiny? Při závěrečném hodnocení byla znát v tomto smyslu opatrnost. Padla zmínka, že se museli nejdříve poznat.  Větší důvěra byla při práci v menších skupinách, ještě větší ve dvojicích a maximální při večerních individuálních pohovorech s terapeuty.

Důvěře ve skupině pomáhalo otevřené jednání terapeutů, sdílení zkušeností s StB v bývalém Československu pod bonmotem Woodyho Allena:“Máš-li paranoiu, to ještě neznamená, že po tobě nejdou“.

4/ Jak mluvit s traumatizovanými

Velice zajímavé a konkrétní téma přinesl jeden člen skupiny, právník. „Jak dlouho mám klienta nechat mluvit, když například pláče. Kdy mohu, jako právník, začít psát, pracovat?“ Ptali jsme se pochopitelně na to, jaké pocity má on, když mluví s traumatizovaným. Skupina se v této praktické situaci dobře doplňovala. Jeho soused se pokusil o přirovnání: „Jedna moje noha je s klientem, druhá je moje“. Ozývaly se i pocity vzteku („proč klient nepřišel dříve, ale to mu nemohu říct, urazil bych ho“, „někdy klienti i lžou“). Nebo pocity bezmoci („už je pozdě, nestihnu to“, anebo „klient se přijde jen vypovídat, a pak po mně chce, abych případ nechal být“).

Zmíněné pocity účastníků skupin jsou společné všem příslušníkům pomáhajících profesí, známé pod společným označením „protipřenosové“. Paralelně s tím, jak se je učí v sobě překonávat, aniž by se za ně svým klientům (často nevědomky) mstili, jsou pro ně zdrojem poučení o tom, že ve vztahu ke svým klientům nevládnou „povinnou všemocí“, ale pouze „ohraničenou kompetencí“.

Ve skupinovém rozboru takových situací jsme se mohli zabývat sklonem těch, kdo trvají na „povinné všemoci aniž by s někým mohli sdílet její neuskutečnitelnost“ k depresivním rozladám nebo k psychosomatickým reakcím. Nejmocnější překážkou našich frekventantů přiznat si pouhou „ohraničenou kompetenci“ byla obava, aby nebyli svými kolegy hanlivě označeni za ty, kteří „přijali roli oběti“.

Jak to tak bývá, těsně před koncem skupiny se jeden člen svěřil s tím, že mu naše „rehabilitace“ nepomáhá, že je bezradný a neví, co má dělat. Má v sobě neustále se opakující dialog mezi hlavou a srdcem. Navrhli jsme skupině a ta souhlasila, že místo odpoledního klubu uskutečníme skupinu a budeme se tomuto tématu věnovat. Tam se svěřil se svými starostmi, nedůvěrou, komplikovanými vztahy v rodině i v práci a přál si přerušit ten opakující se dialog v sobě.

Jak se ukázalo (a pravidelně se ukazuje u účastníků „neurotických“ psychoterapeutických skupin), zásah spočíval nikoli v „zastavení“ vnitřního dialogu, ale v jeho „rozšíření“ o dříve tabuizovaná témata, jimž se onen účastník vyhýbal, a proto se pravidelně „patologickým kruhem“ vracel na jejich začátek. Počínal si na způsob dávných Řeků, kteří se vyhýbali pohledu na hlavy Medusy (Gorgony) kvůli obavám, že hrůzou zkamení. Základním principem skupinové psychoterapie je vytvořit pro její účastníky natolik bezpečné prostředí, aby se na Medusu podívali a zjistili, že nejen neutrpěli žádnou strašnou újmu, ale naopak se odvážili řešit dříve tabuizované, a proto se stále navracející problémy. Toto „rozšíření vnitřního dialogu“ pomohlo jak našemu protagonistovi, tak i ostatním členům skupiny, aby se zmírnil jejich strach z dříve tabuizovaných témat.

Zdaleka ne u všech členů skupiny bylo překonání „odporu proti nahlížení“ tak snadné. Během jednoho pobytového setkání se vytvořila podskupina „silných mužů“, kteří se usnesli na přesvědčení, že docházka na skupinu je „dobrá leda pro ženy“ a začali účast na ni bojkotovat do té doby, než jeden z nich přišel za Václavem, aby mu sdělil, že jeho otec byl léta vězněn za účast na protestní demonstraci proti obsazení ČSSR v roce 1968.

Závěr

Autoři jsou si vědomi, že původním zadáním letních přímořských školících a rekreačních pobytů lidsko-právních aktivistů byl odpočinek a instruktáž v lidsko-právních aktivitách.  Zároveň věříme, že jsou profesionálové a své práci rozumějí. Jakožto psychoterapeuti jsme se rozhodli být jim nápomocni více ve věci jejich emoční rovnováhy, která je podstatněji narušována vyčerpávající prací v nepřátelském prostředí, než neznalostí, jak si při ní počínat.