Osobní stanovisko k diskusi o mantinelech poskytování psychoterapie v ČR

1. Říjen 2012 - 12:25 -- Tereza Škubalová

Když jsem si v časopisu Psychoterapie č.1/2012 přečetl článek „Je to jen případ jedné psychoterapeutky?“ od Zbyňka Vybírala, ještě jsem neměl potřebu se k tématu vyjadřovat. Připadalo mi, že se jedná o nedorozumění, které Výbor ČPS ČLK (dále jen „Výbor“) po upozornění, jaké důsledky mělo jeho stanovisko pro nesporně kvalifikovanou kolegyni psycholožku a psychoterapeutku, nějakým rozumným způsobem napraví.

K napsání tohoto stanoviska mě přiměla až reakce Výboru na dotazy časopisu Psychoterapie a zvláště pak vyjádření předsedy Výboru K. Koblice, otištěné v Psychoterapii č.2/2012.

Uvědomil jsem si, že nejde o žádné nedorozumění, ani o případ jedné psychoterapeutky, ale o zásadní spor mezi dvěma koncepcemi oboru psychoterapie a jejího uplatňování u nás.

Výbor ČPS ČLK ve své většině zastává názor, který obhajuje jeho předseda PhDr. Koblic, totiž že „…je nezbytné, aby osoba vykonávající psychoterapii, byla zdravotnickým pracovníkem“. Menšina členů Výboru (prof. Kratochvíl, prof. Praško, doc.Kožnar) zastává stanovisko, že „psychoterapie není jen zdravotní službou, ale má významné aplikace i mimo oblast zdravotnictví“.

Sám za sebe musím prohlásit, že je mi daleko bližší stanovisko druhé. Psychoterapii jsem vždy chápal ve shodě se Štrasburskou deklarací  Evropské psychoterapeutické asociace (EAP) jako samostatnou disciplínu, která se uplatňuje nejen ve zdravotnictví, ale i ve školství, sociálních službách, event. i jinde.

Musím říci, že po přečtení textů v obou číslech Psychoterapie mě zaujaly tyto věci:

Stanovisko Výboru ČPS ČLK, zaslané Krajskému výboru Ústeckého kraje, je zcela konkrétně a jednoznačně formulované a nepřipouští jiný výklad, než že zmíněná kolegyně psycholožka není oprávněna uplatňovat svou kvalifikaci mimo zdravotnické zařízení – přičemž její kvalifikaci nelze zpochybnit, protože samotnou změnou pracoviště přece žádný odborník svou kvalifikaci neztrácí.

Oproti tomu odpověď na konkrétní dotazy členů redakce Psychoterapie je nekonkrétní, obecná a vágní, takové úřednické „ptydepe“. Považuji za paradoxní, když v dopise Krajskému výboru Ústeckého tvrdí Výbor ČPS ČLK, že „V rámci platné legislativy…“ (bez bližšího upřesnění o jaké zákonné ustanovení se stanovisko Výboru opírá), zatímco  odpovědích na dotazy časopisu Psychoterapie tvrdí, že „Považuje za svůj prioritní úkol iniciovat a podporovat proces, na jehož konci by bylo vytvoření potřebných pravidel“. Výbor tedy přiznává, že proces vytvoření pravidel provádění psychoterapie v jednotlivých oblastech mimo zdravotnictví nebyl ani zahájen (jinak by nebylo potřebné jej iniciovat), ale na druhé straně tvrdí, že stávající zákonná pravidla (jaká?) uplatňování psychoterapie mimo zdravotnictví zakazují.

Podle mého laického názoru, pokud v určité oblasti nejsou stanovena pravidla, pak se na ně nelze odvolávat a vyvozovat jakékoli právní důsledky – předpokládám, že „co není zakázáno, je dovoleno“, zatímco stanovisko Výboru ČPS ČLK jako by vycházelo z předpokladu, že „co není dovoleno, je zakázáno“.

Výbor ČPS ČLK neuvádí přesně, které zákony by měly bránit výkonu psychoterapie mimo oblast zdravotnictví, ale pokud se odvolává na zákon č. 372/2011 „O poskytování zdravotních služeb“, tak ten mám jako lékař a ředitel psychiatrické léčebny dosti důkladně prostudovaný a proto vím, že se týká výhradně poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních a proto jej mimo oblast zdravotnictví nelze uplatňovat.

Pokud má někdo jiný názor, má na to samozřejmě plné právo, ale jedná se pouze a jenom o tzv. „právní názor“, který nemá žádnou právní závaznost. Ostatně z debat mezi právníky, které jsem měl možnost sledovat, jsem pochopil, že na totéž znění zákona mají různí právníci odlišné názory a žádný z nich nemůže tvrdit, že ten jeho je ten jediný správný. Tím, kdo je u nás oprávněn rozhodovat o tom, který právní názor je ten správný, je jedině soudce – a to ještě většinou nikoli ten na okresní úrovni, ale v konečném důsledku až soudci Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu. Dokud Ti nezaujmou stanovisko a nevydají tzv. „judikát“ (pojem, který jsem ve zmíněných debatách právníků slyšel poměrně často), nelze oprávněně tvrdit, že naše zákony něco zakazují či naopak umožňují. A opravdu mi není známo, že by nějaký soud, který by řešil otázku oprávněnosti používání psychoterapie mimo zdravotnictví, u nás proběhl a toto stanovisko zaujal. Pokud se v tomto mýlím, rád se nechám poučit. A dokud takovýto soud neproběhne a jeho rozsudek nenabude právní moci, tak jakékoli tvrzení Výboru ČPTS o legálnosti či nelegálnosti provozování psychoterapie mimo oblast zdravotnictví není ničím více než zcela nezávazným „laickým právním názorem“ (předpokládám, že nikdo z členů Výboru nedisponuje titulem JUDr.), a i názor právníka není více než jeho „právním názorem“ o jehož opodstatněnosti či neopodstatněnosti může rozhodnout pouze a jedině soud.

Kolegové psychoterapeuti, kteří pracují mimo oblast zdravotnictví, nejsou pracovníci ve zdravotnictví a neposkytují tudíž zdravotní služby, takže se na ně nevztahují žádná ustanovení zákona o poskytování zdravotních služeb – to je zase můj „laický právní názor“. A připadá mi zcela neobhajitelná představa, že psychoterapie je činnost, která je pouze a jenom zdravotní službou. Vždyť se uplatňuje ve školství, v sociálních službách a jinde, kde psychologové s psychoterapeutickou kvalifikací poskytují systematickou psychoterapii mnoha lidem, které nelze označit za duševně nemocné. Odpovídá tomu i rozdílná terminologie – ve zdravotnictví léčíme pacienty, mimo zdravotnictví jsou to klienti.

Nerozumím tomu, proč většina členů Výboru ČPS ČLK hájí tezi, že mimo zdravotnictví nelze poskytovat psychoterapii. Komu tím prospívá? Určitě nikoli psychologům a dalším pracovníkům v pomáhajících profesích, kteří absolvovali náročné mnohaleté psychoterapeutické výcviky v akreditovaných výcvikových institutech a které získání kvalifikace v oboru psychoterapie stálo stovky hodin úsilí a nemalé finanční prostředky. Výbor ČPS ČLK by podle mě měl – v souladu se stanoviskem EAP – podporovat uplatňování kvalitní psychoterapie kvalifikovanými psychoterapeuty v co nejširším měřítku. A měl by se naopak velmi kriticky vyjadřovat k tomu, když se prohlašuje za psychoterapeuta někdo, kdo žádným výcvikem neprošel a jehož terapeutické metody jsou naprosto nevědecké a šarlatánské – a že je takových rádoby psychoterapeutů u nás víc než dost, stačí si projít internet (jak to mimochodem udělal právě Z.Vybíral ve své stati o etice v psychoterapii v Psychoterapii č.2/2012). Takové vyjádření Výboru bych uvítal a podpořil.

V textu K.Koblice, který vnímám jako zbytečně útočný, nevěcný a argumentačně nepřesvědčivý, je věta, kterou jsem si četl opakovaně a stejně nejsem schopen jí porozumět: „Pak ještě přidat nesmyslné ztotožnění podpory aplikace psychoterapie ve všech rezortech a oblastech se závazkem podpory psychoterapeutů ve všech oborech“. Co je na tom nesmyslného? Opravdu nechápu, jak lze podporovat aplikaci psychoterapie ve všech rezortech a přitom nepodporovat ty, kdo ji v těchto rezortech provádějí, tedy jednotlivé psychoterapeuty. Znamená to tedy, že Výbor nepodporuje ty členy ČPS ČLK, kteří uplatňují svou psychoterapeutickou kvalifikaci v oblasti sociálních služeb, pedagogických služeb či jako OSVČ? V tom případě by ovšem měl svým členům, kteří nejsou zdravotnickými pracovníky,  zcela jasně oznámit, že to, co ve své každodenní praxi provádějí, není - aspoň podle stanoviska Výboru ČPS ČLK – žádná psychoterapie. Pak ovšem nevidím důvod, proč by – jakožto psychoterapeuti, kteří podle stanoviska Výboru nejsou oprávněni provádět psychoterapii – měli nadále zůstávat členy organizace, která jejich kvalifikaci neuznává a jejich práci degraduje.

Zajímalo by mě, kolik členů ČPS ČLK se ztotožňuje s názorem současného Výboru a kolik s ním – stejně jako já – nesouhlasí. V dnešní době elektronické komunikace není žádný problém zaslat všem členům ČPS ČLK, kteří mají e-mail (předpokládám, že je jich drtivá většina) jednoduchý dotaz „Souhlasíte se stanoviskem že: a) je nezbytné, aby osoba poskytující psychoterapii byla zdravotnickým pracovníkem; nebo b) psychoterapii může poskytovat kvalifikovaný psychoterapeut i mimo oblast zdravotnictví.“ Během krátké doby by se tak členové Výboru ČPS ČLK dozvěděli, jaké je převládající mínění členů – pokud je to ovšem zajímá.

Já sám pracuji ve zdravotnictví, ale pokud Výbor ČPS ČLK bude i nadále zastávat stanovisko, že mimo oblast zdravotnictví nelze u nás legálně psychoterapii provádět, které podle mě výrazně škodí dalšímu rozvoji uplatňování psychoterapie u nás a je urážející pro všechny kvalifikované psychoterapeuty, kteří mimo zdravotnická zařízení pomocí svých dovedností pomáhají trpícím lidem způsobem, který podle mě nelze označit jinak než jako psychoterapie, pak zřejmě ukončím své členství.

A předpokládám, že nebudu jediný.

 

 

                                                                prim.MUDr. Petr Možný

                                                                lektor výcvikového institutu KBT Odyssea

                                                                člen Výboru České společnosti KBT

                                                                ředitel Psychiatrické léčebny v Kroměříži