RECENZE: Klímová, J., & Fialová, M. (2015). Proč (a jak) psychosomatika funguje? Nemoc začíná v hlavě? Každý příběh má své řešení. (Karel Rečka)

6. Červen 2016 - 12:31 -- Michal Čevelíček

Karel Rečka, Katedra psychologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita

Přiznávám, že anotace této knihy byla vcelku navnazující a chytlavá: „Populárně naučná publikace určená široké laické i odborné veřejnosti. Vysvětluje, co je psychosomatika a psychosomatické principy léčení. Kniha představuje 5 základních aspektů psychosomatického vnímání a jeho vztah k dalším oborům jako je západní i východní medicína, biologie, psychologie, kvantová fyzika i spirituální vědy. Odhaluje kouzlo spojitosti světa.“ Zejména pak poslední část: „Mnoho příkladů z praxe představuje anonymní příběhy klientů využívajících psychosomatický přístupu v léčení.“ Než jsem tedy započal čísti tuto knihu, skutečně jsem se domníval, že se něco smysluplného dozvím, ale již od první kapitoly jsem začal nabývat přesvědčení, že celá kniha je jakýmsi manifestem kreacionismu, inteligentního designu a šarlatánství a pseudovědy obecně; tento pocit se zesiloval s každou další kapitolou, kterou jsem přečetl. Abych byl s to knihu vůbec dočíst, musel jsem si namlouvat, že kniha ve skutečnosti nese titul „Proč (a jak) šarlatánství funguje? Ignorantství začíná v hlavě? Každá věda má svou pavědu.“ Ačkoli jsou to možná až příliš příkrá slova, pokusím se je v následujícím textu vysvětlit. Pojďme tedy hned do „středu dění“.

První věcí, která mne takříkajíc „nadzvedla ze židle“, byl způsob užívání některých pojmů. Autorky často pracují s pojmem „inteligence“, ale jejich chápání tohoto pojmu se neshoduje se současným stavem poznání. Přisuzují „inteligenci“ všemu živému i neživému: buňkám, planetám, elektronům, galaxiím, vesmíru a kdo ví čemu ještě. Ačkoli neexistuje jednotně přijímaná definice inteligence, soudí se, že inteligence zahrnuje schopnost logického uvažování, učení abstraktního myšlení, sebeuvědomění, komunikace, chápání emocí, plánování, zapamatování či kreativity. Dalo by se sice říci, že lidské buňky jsou schopny „komunikace“ a „řešení problémů“, ale postrádají schopnost abstraktního myšlení, sebeuvědomění, usuzování, chápání emocí a kreativity. Se „zapamatováním“ a „plánováním“ je to složitější. Buňky jsou schopny uchovat informace o svém stavu a předat je následujícím generacím buněk, ale jedná se skutečně o paměť a plánování v obvyklém slova smyslu?

Zdá se, že autorky neoprávněně předpokládají, že vše, v čem lze spatřit určitý řád, strukturu, „nenáhodnost“, vše, co nějak „funguje“, musí být nutně výsledkem nějaké vědomé, účelné inteligence, ale neuvádějí žádné smysluplné argumenty pro obhajobu tohoto předpokladu. Kromě toho se autorky při svých úvahách o mikro- a makrokosmu dopouštějí tzv. kategorické chyby (RationalWiki, 2016a): neoprávněně předpokládají, že vlastnosti celku odpovídají vlastnostem jeho částí a že část musí mít vlastnosti celku. To, co platí pro celek, však nemusí platit pro jeho části (The Nizkor Project, 2012a): chlorid sodný (stolní sůl) je poživatelná, to však neznamená, že chlór je poživatelný. To, co platí pro část, nemusí platit pro celek (The Nizkor Project, 2012b): sodík a chlór jsou nepoživatelné, to však neznamená, že jakákoli sloučenina chlóru a sodíků je nepoživatelná; trojka je liché číslo a sedmička také, to však neznamená, že jejich součet bude taktéž lichým číslem.

Tyto nesprávné premisy pak vedou autorky k všezahrnující a spekulativní antropomorfizaci: „[Z] čistě biologického hlediska dodnes nevíme, jak to ty neurony vlastně dělají [tj. jak vytvářejí synapse – pozn. autora]. Možná velmi pozorně čtou náš životní příběh.“ (s. 52). Mimochodem, synaptogeneze není nic tak tajuplného a neobjasněného, jak naznačují autorky (viz např. Jin, 2005). „Proces apoptózy je spouštěn na základě buněčného rozhodnutí o sebelikvidaci“ (s. 43). Autorky opět předpokládají, že pokud určitý proces plní v rámci organismu nějakou funkci, pokud se nám jeví jako „smysluplný“, je nutně veden cílevědomou inteligencí. „Tato inteligentní sebevražda nevznikla až během evoluce, ale je přítomná a dohledatelná ve všech formách života“ (s. 43). Pro důkazy svědčící o opaku, tj. že apoptóza je výsledkem evoluce, viz např. práce Aravinda a kol. (Aravind, Dixit, & Koonin, 1999). „Moderní věda už dlouhou dobu zkoumá i přiznává samostatnou svébytnou inteligenci systémům, jako jsou planetární soustavy či celé galaxie“ (s. 37). S tím nelze než souhlasit, ovšem musíme slovo „věda“ nahradit slovem „pavěda“ či „pseudověda“. Můžeme tento směr uvažování dovést do absurdních důsledků: Slunce je inteligentní, protože svítí, a díky tomu existuje život na Zemi; Země je inteligentní, protože se pohybuje v takové vzdálenosti od Slunce, která je vhodná pro udržení života; a atomy jsou inteligentní, protože vědí, jak vytvářet molekuly!  Autorky rovněž často karikují některé vědecké postoje, aby je mohli snadno napadnout, namísto toho, aby uváděli skutečná současná vědecká stanoviska: „Dokonce i v nejvyšších akademických kruzích se dodnes najdou tací, kteří sveřepě tvrdí, že například taková játra s ledvinami vůbec nesouvisí“ (s. 37). Mohli by autorky aspoň citovat, kdo jsou ti tací, kteří uvedený názor tak sveřepě zastávají?

Na paškál si pak autorky berou i epigenetiku: „Termín epigenetika (…) doslova znamená ‚vládu nad genetikou‘ a zásadně mění naše chápání toho, čím a jak je život řízen. Nikoli biologickým předáním, ale životní zkušeností naší a našich předků“ (s. 59). „Umíráme s výrazně odlišnou DNA, než byla ta, se kterou jsme se narodili, (…) Potomkům nepředáváme na bázi DNA naši biologickou determinaci, nýbrž individuální životní zkušenost“ (s. 58). Zaprvé, pojem epigenetika neznamená „vládu“ nad genetikou, ale jednoduše označuje buněčné a fyziologické fenotypické změny, které jsou způsobeny faktory prostředí; tyto faktory aktivují či deaktivují určité geny anebo ovlivňují to, jak buňky „čtou“ určité geny (Ledford, 2008). Tyty změny ovšem neovlivňují samotnou sekvenci DNA, většina z nich není dědičná, a pokud ano, jedná se v porovnání s vlivy genetickými pouze o „kapku v moři“, jejíž účinek (zatím) neumíme příliš předvídat, natož cíleně ovlivňovat. Jak upozorňuje Gorski (2013):

Šarlatáni velmi dobře umějí překroutit nejnovější vědecké poznatky a zneužít je ke svým vlastním cílům. Nejhorší na tom celém je, že někdy je v tom, co říkají, zrnko pravdy, ale to je úplně zastřeno zveličováním a pseudovědeckými výroky, takže je pro člověka, který není zběhlý v dané oblasti vědy, opravdu velmi obtížné rozpoznat to. (odst. 4)

Tvrzení, že lékaři věří v osudovou genetickou determinaci, je pouze slaměný strašák, který tak často (a nadšeně) staví obhájci alternativní medicíny, jen aby jej mohli vítězoslavně strhnout. Ve skutečnosti (…) se lékaři snaží zvrátit „genetický osud“ lidí už dlouhou dobu – pravděpodobně s tím začali ještě předtím, než se vůbec vědělo o existenci genů. (…) Lidem, kteří mají v rodinné anamnéze nemoci srdce a cév, lékaři pravidelně doporučují, aby cvičili a změnili jídelníček a tím snížili riziko aterosklerózy. Lidé s diabetem II. typu lékaři taktéž radí, aby cvičili a zhubli. To vede k omezení glukózové intolerance, kterou tito pacienti trpí, někdy až do té míry, že pacienti nadále nesplňují diagnostická kritéria pro diabetes II. typu. To není nic nového ani převratného. (odst. 22)

Přesvědčení o tom, že (pozitivní) myšlení přímo ovlivňuje zdraví, které autorky v knize často obhajují, může mít nežádoucí, ba zhoubné následky. Zaprvé, pokud pacient trpí sice závažnou, ale léčitelnou chorobou, ale domnívá se, že je schopen uzdravit se pouhou silou svých myšlenek, může odmítnout účinnou léčbu, která by mu pomohla, a spokojit se s neefektivní „terapií“. Autorky knihy navíc prezentují „západní medicínu“ jednostranně v negativním světle: „je až s podivem, jaké léčebné metody a terapeutické zásahy západní medicíny dokáže naše tělesná schránka přežít“ (s. 39). (Některé léčebné zásahy lze považovat za „razantní“ či „tvrdé“, ale kdyby je člověk nepodstoupil, ohrozil by tím své zdraví ještě více.)  Zadruhé, pozitivní myšlení a nerealistický optimismus může mnohdy vést k rizikovému chování a tím ohrozit naše zdraví: pro názornost si představme člověka, který kouří a nevěnuje pozornost zdravotním rizikům spjatým s kouřením, protože on přece rakovinou plic onemocnět nemůže. A v neposlední řadě – toto přesvědčení může vést k omezení činností podporujících zdraví: nemusíme přece zdravě jíst ani sportovat, stačí pozitivně myslet.

Psychosomatické vysvětlení zdraví a nemoci nadto obtěžkává pacienta značnou vinou: negativním myšlením si nemoc sám způsobil; a pokud se jeho stav nelepší, může si za to pouze on sám, protože nemyslí dostatečně pozitivně.  Podle autorek totiž „člověk sám vstupuje do procesu léčení a s plným vědomím, že on je nositelem stoprocentní zodpovědnosti za své zdraví“ (s. 22). Vztah mezi pozitivním myšlením či emocemi a zdravím však může být kladný i záporný (nebo žádný) a jeho síla je spíše nízká (Pressman & Cohen, 2005). Mnohdy je navíc obtížné, ne-li nemožné, posoudit směr kauzality (co když pesimismus nevede k nemoci, ale onemocnění vede k pesimismu?) a vyloučit vliv jiných proměnných (co když vyšší sociální podpora nemocného snížila míru zátěže, a tak podnítila uzdravení i pozitivní myšlení?). Obecně vzato, „pozitivní myšlení“ představuje pouze jednu z mnoha copingových strategií, která nemusí být přínosná pro všechny pacienty za všech situací, a nelze od něj očekávat zázraky. Vzbuzovat u pacienta falešné a neopodstatněné naděje je nejen neetické, ale může to vyústit v hořká zklamání.

V kapitole o psychické stránce lidské bytosti autorky nekriticky pojednávají o některých základních konceptech hlubinné psychologie: vědomí, předvědomí, nevědomí či kolektivním nevědomí. Archetypy jsou podle autorek „důvodem, proč holčičky odmala sní o svatbě a kluci potřebují kostým Spidermana“ (s. 65). V této souvislosti je nasnadě otázka: Nejsou kulturní normy či očekávání lepším a smysluplnějším vysvětlením než archetypy? A vůbec – je oprávněné považovat kulturní stereotypy za nezvratné, dědičné, předem dané, a tudíž přirozené archetypy? „Mužskými vlastnostmi jsou tvrdost, pevnost, stálost“ (s. 65.). „Ženský princip je poddajný, pružný, cyklicky proměnlivý. (…) Otec ustavuje pravidla a také trestá jejich nedodržování“ (s. 66).

Podle autorek škodí našemu zdraví to, že nedovedeme naslouchat svým emocím a upřednostňujeme „rozum“. „Na vzniku pocitu rozum vliv nemá – jako daleko vývojově mladší struktura mít ani vliv nemůže“ (s. 73). Je „rozum“ skutečně „vývojová struktura“? Proč by vývojově mladší struktury nemohly mít vliv na struktury vývojově starší? A proč by rozum neměl vliv na vznik emocí? To, jak si „rozumem“ interpretujeme určitou událost či situaci má zajisté vliv na naše pocity. Nestalo se Vám někdy, že jste začali pociťovat strach, když jste si uvědomili hrozící nebezpečí? Předpokládám rovněž, že většina čtenářů slyšela o Ellisově modelu emoční reakce (např. Ellis, 1991). Autorky následně prezentují „mapu emocí“, předpokládajíce, že do se určitých:

Tělesných okrsků (a ogánů) (…) typicky promítají některé emoční okruhy. Kupříkladu zcela typickým místem pro tělesné projevy úzkosti je centrum hrudníku, pocit ohrožení nám sídlí v břiše, zlost a potlačný vztek se promítájí do pravého podžebří, smutek často sídlí v plicích a lásku a radost nacházíme kupodivu právě v oblasti srdeční krajiny. (s. 77)

Žádné argumenty, důkazy ani vysvětlení, proč by se měly specifické „emoční potíže“ projevovat ve specifických oblastech těla autorky nepodávají. A aby jejich tvrzení nebylo možno falzifikovat, musíme jejich nákres považovat pouze za „orientační vodítko, které nelze paušalizovat a aplikovat na každého“ (s. 77). Jinými slovy, měli bychom jej aplikovat pouze na ty osoby, na které tento nákres „sedí“.

V kapitole o sociálních aspektech lidské bytosti autorky opět přisuzují nemocným negativní charakteristiky: „Ekzémy, záněty kůže či lupénka již z dálky varují, aby se k naší hranici nepřibližoval nikdo nepovolaný. Prozrazují její křehkost a snadnou narušitelnost“ (s. 100). Pokud tedy máte kožní problémy, mám pro Vás další špatnou zprávu: jste navíc příliš křehcí, přecitlivělí a obáváte se, že někdo naruší vaše hranice. Totéž platí i pro lidi s nadváhou: „Zvětšováním podkožní vrstvy tuku svou hranici činíme mohutnější a silnější, což prozrazuje prožívané ohrožení a nutnost obrany“ (s. 100). Strava, tělesná aktivita a životní styl s tloustnutím zřejmě nemají mnoho společného. Autorky se navíc hlásí k přesvědčení, že nemoc je projevem „patologického“ rodinného systému a uspokojuje nevědomé potřeby jedince. Zdá se tedy, že ten, kdo je nemocný, nutně trpí i osobnostní patologií, jeho rodina je patologická a sám si přeje být nemocný, protože neumí jinak uspokojit své potřeby. To není příliš lichotivý obrázek.

Nelze přehlédnout, že autorky představují čtenářům jakýsi diskurz, v němž matka má magickou a fatální moc nad dalším životem dítěte, a obhajují mýtus „mateřského lůna“ jako rajského, blaženého stavu. „Primární vztah s matkou znamená naprosté bezpečí, bezproblémový chráněný stav, absolutní soulad“ (s. 67). Zbývá pouze dodat: A běda matce, která takové prostředí dítěti nezajistí! „Negativní mateřský archetyp požírá a pohlcuje dětskou individualitu a spontaneitu a vede k emoční stagnaci, umrtvuje prožívání a vztahové potence“ (s. 67).  Matku autorky hodnotí jako vpravdě všemocnou bytost, která trvale poznamenává život svých dětí: „Matka je nejvlivnější člověk v našem životě (…) Být matkou není vždy snadné, vzhledem k odpovědnosti a nárokům, které tato role přináší. A tak není divu, že matku jako téma vidíme pod celou řadou psychosomatických potíží“ (s. 103). Otec je postaven na okraj: „první tři roky života dítěte je matka výrazně preferována“ (s. 103). Toto tvrzení autorky prezentují jako nějakou „přirozenou danost“, ačkoli skutečnost je jiná: pokud o dítě pečují oba rodiče, pak nelze říci, že by dítě preferovalo jednoho z nich před druhým (Lamb, 1977a, 1977b). Autorky dále předepisují, co by matka a otec měli a neměli dělat v jednotlivých vývojových fázích dítěte, na co se „hodí“ a „nehodí“: do šesti let se např. matka starat o dítě, zatímco otec má zajisťovat rodinu; v 6–12 letech věku dítěte otec „udržovat hranice“, zatímco matka „ustoupit do pozadí“, a pokud ano, je to „na úkor ženských a mateřských charakteristik“. Je trochu udivující, že se autorky při popisu sociálních faktorů působících na jedince zastavují u vlivů rodiny a neuvažují o vlivu vrstevnických či jiných sociálních skupin. Ukazuje se totiž, že vliv rodiny není ani zdaleka tak fatální, jak se jej autorky snaží vykreslit: matky nejsou zlovolné sudičky bezezbytku předurčující budoucnost dítětě a rodina na nás nezanechává nesmazatelný, osudový cejch (Harris, 2009).

Kapitola o spiritualitě je plejádou různých dezinterpretací vědy a nelogických argumentů. Již samotná definice spirituality jako „soulad s univerzálním řádem“ je velmi vágní. Co je to univerzální řád a kdo posoudí, zda či nakolik jsme s ním v souladu? Argumentace autorek se opakovaně vzpřičuje chápání: „Okultní znamená skryté. (…) když je něco skryté, asi to existovat musí, jinak by to nebylo skryté“ (s. 121). A tak je určitým vysvobozením číst si naraci o hloupém, omezujícím rozumu a neskonale moudrých emocích:

Neokortex a racionalita čím dál více omezují kontakt s limbickým systémem v mozku, a tím pádem také naše spojení s nadřazenými systémy a jejich fungováním. Rozum potřebuje chápat nebo věřit. Alespoň dokud možnosti našeho poznání nebudou lepší. Do té doby potřebujeme Boha jako personifikaci univerzálních principů. (s. 122)

I když „emoce“ jsou dávány do protikladu s „racionalitou“, neurovědecké výzkumy ukazují, že emoce a racionalita jsou od sebe neoddělitelné. Damasio zkoumal pacienty s poškozením vetromediální prefrontální mozkové kůry (což je oblast, která zprostředkovává spojení mezi frontálním lalokem, „sídlem myšlení“, a limbickým systémem, sídlem emocí). Tito pacienti si zachovali schopnost logického myšlení, ale nebyli schopni činit běžná, každodenní rozhodnutí. Neokortex tedy s limbickým systémem „spolupracuje“, místo aby jej „omezoval“ (Damasio, 2000). Za povšimnutí stojí i podtext výše uvedeného výňatku: rozum nás svazuje a drží při zemi, naše poznání je omezené, proto prostě Boha potřebujeme. Čímsi to připomíná tzv. „Boha mezer“ (God of the gaps), kdy je jakákoli mezera ve vědeckém poznání chápána jako důkaz boží existence. Jinak řečeno – skutečně se potřebujeme uchylovat k víře, když něco nevíme? Máme takto zúžené možnosti: chápat, nebo věřit? Myslím, že se člověk dovede vyrovnat i se třetí možností: že (zatím) nechápe, neví.

Další dezinterpretace vědy se pak týká termodynamiky a kvantové teorie:

Entropii vnímáme jako „míru neuspořádanosti“ zkoumaného systému, někdy ji můžeme též nahradit termínem chaos. Entropie a její nárůst v přírodě charakterizuje naši cestu k destrukci a zániku (…) Entropie vyjadřuje pouze míru neuspořádanosti nebo uspořádanosti systému bez ohledu na energetické hledisko. Entalpie v sobě zahrnuje kromě uspořádanosti i energii. (s. 140)

Analogie mezi entropií a chaosem, neuspořádaností je však velmi nepřesná. Entropii si lze lépe představit jako disperzi energie (Lambert, 2002): každý atom je nositelem kinetické energie; rozptýlení atomů tedy vede i k rozptýlení této energie. Obvykle to vnímáme jako přeměnu v uniformnější či homogennější stav, nikoli v „chaos“ : např. když se mísí káva s mlékem, entropie narůstá, dokud se obě látky zcela nepromísí. Entalpie je měřítkem tepelného obsahu systému, zatímco entropie je měřítkem změny entalpie v poměru k teplotě (Kaushik, 2015). Představme si dva objekty: jeden má pokojovou teplotu (přibližně 300 K) a je ohřán na 400 K; druhý má teplotu 1000 K a je ohřát na 1100 K. V obou případech bude absolutní tepelný přírůstek tentýž, a tedy i změna entalpie, ale v prvním případě se jednalo o změnu v poměru 3 : 4, zatímco v druhém případě o změnu 10 : 11.  Autorky tedy nejprve dezinterpretují fyzikální pojmy a z této dezinterpretace vyvozují „metafyzické“ závěry (nazval bych to „falešná analogie na druhou“), chápajíce entropii a entalpii jako kosmické protiklady, které se vzájemně doplňují a spolupracují.

U této dezinterpretace se však autorky nezastavují a směle pokračují k dalším:

Vesmír bez vědomí pozorovatele prakticky nemůže existovat. (…) Jestliže vlastnosti subatomárních částic mění pozorovatel, může vidět totéž trochu jinak, pokud se určité částice přesunují do budoucnosti. (…) Myšlením lze stvořit částici stejně tak, jako někdo stvořil náš vesmír. Z hlediska kvantové fyziky se realita, o které si myslíme, že nás obklopuje, vytváří až v našem mozku. (…) Kvantová fyzika tedy vysvětluje jevy tím, že naše vědomí ovlivňuje realitu: „To, co chceme měřit, to dostaneme“. (s. 143–144)

Jedná se pravděpodobně o dezinterpretaci tzv. efektu pozorovatele: samotný akt pozorování do jisté míry ovlivňuje pozorovaný jev. Každý z nás se s tímto jevem dozajista setkal: když např. měříme tlak v pneumatice, musíme trochu vzduchu upustit, čímž mírně snížíme tlak vzduchu v pneumatice. Podle kvantové mechaniky je ale naprosto lhostejné, zda bude experimentátor sledovat samotný experiment, nebo opustí místnost, aby se věnoval něčemu jinému, a nechá výsledky měření zaznamenat technickým zařízením (Bell, 2004). Od tvrzení „akt pozorování do jisté míry ovlivňuje pozorovaný jev“ udělali tedy autorky akrobatický přemet k tvrzení: „vědomí (myšlení) vytváří realitu“.  Malá a (snad) komická odbočka: Víte, proč existujeme my, vesmír a vůbec? Protože nás přibližně za miliardu let někdo změří.

Z dalších stránek knihy se mj. dozvíme (už jen ve zkratce): Podvědomí celého světa je „morfickým polem“ a varuje nás před teroristickými útoky pomocí bílých diod.  Plazma je základem všehomíru, nikoli hmota (ačkoli fyzika pojímá plazma jako jedno ze skupenství hmoty!), a má všechny vlastnosti živých organismů. Voda je vyladěná na „geometrii hyperprostoru“ (s. 159). Lidé se obejdou bez jídla a pití; k životu jim postačuje „pránické světlo“. „Čakry hrají roli bioenergetických akumulátorů“ (s. 164), skrze něž tělo přijímá energii. Energii pak po těle rozvádí meridiány, které „navazují na vesmírnou energii“ (s. 169). Lidské tělo funguje jako hologram (po přečtení knihy mám pocit, že lze stěží vůbec nalézt něco, co jako hologram nefunguje).

Chci-li býti upřímný, nezbývá mi než prohlásit, že na mnoha místech se text knihy proměňuje v pseudovědeckou, bezesmyslnou, fantasmagorickou hatmatilku. Chvílemi jsem váhal, zda náhodou nečtu béčkové sci-fi nebo parodii vědecké fantastiky. Čtenář nechť posoudí sám:  

90 % DNA ve skutečnosti není nečinných. (…) Ve skutečnosti je neuvěřitelně komunikativní a funguje jako nepředstavitelně výkonný biocomputer na holografické bázi. Chová se jako holografický počítač a využívá své vlastní laserové vysílání. Tímto vysíláním se napojuje na vesmírnou informační databázi – plazma. (s. 60)

Autorky přitom mnohdy používají argumenty z autority anebo se odvolávají na slavné osobnosti: „Mystické tradice už dávno věděly, že tato oblast uprostřed mozku [šišinka] je spojovacím článkem mezi fyzickým a spirituálním světem. (…) René Descartes epifýzu [šišinku] dokonce nazval sídlem duše“ (s. 47). (To je zjevně špatná zpráva pro pacienty, kteří podstoupili resekci této žlázy [Shahinian & Ra, 2013], neboť tím – podle úvah autorek – zřejmě přišli o svou duši). Celá kniha je ostatně proložená různými citáty. Bohužel – věrohodnost není přímo úměrná množství citátů. Horším proviněním je ale uvádění falešných citátů:

I Charles Darwin na sklonku svého života připustil, že jeho evoluční teorie podcenila roli prostředí. Roku 1876 napsal: „Podle mého názoru, největší chyba, které jsem se dopustil, byla, že jsem nevěnoval dostatečnou pozornost přímému vlivu prostředí, tj. potravě, klimatu, atd., které působí nezávisle na přirozeném výběru. (s. 56)

Autorky sice neuvádějí zdroj, ze kterého čerpají, ale vzhledem k tomu, že vliv prostředí hraje v Darwinově evoluční teorii zcela zásadní úlohu – dalo by se dokonce říci, že je hybnou silou evoluce – je autentičnost uvedeného tvrzení velmi pochybná.

Zkrátka a dobře, očekával jsem, že se dozvím podrobnosti o tom, jak autorky praktikují psychosomatickou medicínu. Tomuto očekávání se přiblížily pouze „kazuistiky“ pacientů, doplňující některé kapitoly. Označení „kazuistika“ však užívám spíše s nadsázkou: obvykle se jednalo pouze o stručný popis potíží a léčby pacienta v rozsahu jednoho odstavce. A co se týče formy, všechny jsou si velice podobny: pacientovi tradiční, biomedicínská léčba nepomohla (ba mu dokonce přitížila) – v zoufalství přichází do terapie – jsou zjištěny a odstraněny „skutečné příčiny problémů – dosavadní problémy až zázračně mizí. Netřeba dodávat, že to nepůsobí příliš věrohodně. Ale tak nějak to do sebe zapadá a obraz pseudovědy je konečně kompletní (RationalWiki, 2016b): důkazy o účinnosti pouze v podobě jednotlivých případů; jeden všelék na téměř všechny problémy a nemoci, dezinterpretace vědeckých pojmů a jejich užívání a výsledků výzkumů, argumentace autoritou; směsice studií z různých, nesouvisejících oblastí; nadpřirozeno; persekuční komplex. All inclusive.

Co říci závěrem? Pokud stojíte o cvičebnici kritického myšlení, pořiďte si tuto knihu. Těm, které skutečně zajímá komplexní a zároveň vědecký a kritický pohled na zdraví a nemoc, bych doporučil jiné publikace, např. knihu J. Ogdenové (2012) Health Psychology.

Citovaná literatura

Aravind, L., Dixit, V. M., & Koonin, E. V. (1999). The domains of death: Evolution of the apoptosis machinery. Trends in Biochemical Sciences, 24(2), 47–53. doi:10.1016/s0968-0004(98)01341-3

Bell, J. S. (2004). Speakable and unspeakable in quantum mechanics: Collected papers on quantum philosophy (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.

Bowles, S. (2009). Did warfare among ancestral hunter-gatherers affect the evolution of human social behaviors? Science, 324, 1293–1298. doi:10.1126/science.1168112

Damasio, A. R. (2000). Descartesův omyl: Emoce, rozum a lidský mozek. Praha: Mladá fronta.

Ellis, A. (1991). The revised ABC's of rational-emotive therapy (RET). Journal of Rational-Emotive and Cognitive-Behavior Therapy, 9, 139–172. doi:10.1007/BF01061227

Gorski, D. (4. únor 2013). Epigenetics: It doesn’t mean what quacks think it means. Získáno 19. květen 2016, z https://www.sciencebasedmedicine.org/epigenetics-it-doesnt-mean-what-qua...

Harris, J. R. (2009). The nurture assumption: Why children turn out the way they do (2. vyd.). New York: Free Press.

Jin, Y. (2005). Synaptogenesis. In E. M. Jorgensen, & J. M. Kaplan (Eds.), WormBook. doi:doi/10.1895/wormbook

Kaushik, M. (5. říjen 2015). What's the basic difference between entropy and enthalpy? Získáno 20. květen 2016, z https://www.quora.com/Whats-the-basic-difference-between-entropy-and-ent...

Lamb, M. E. (1977a). Father-infant and mother-infant interaction in the first year of life. Child Development, 48, 167–181. doi:10.2307/1128896

Lamb, M. E. (1977b). The development of mother-infant and father-infant attachments in the second year of life. Developmental Psychology, 13, 637–648. doi:10.1037/0012-1649.13.6.637

Lambert, F. L. (2002). Disorder – a cracked crutch for supporting entropy discussions. Journal of Chemical Education, 79, 187–192. doi:10.1021/ed079p187

Ledford, H. (2008). Language: Disputed definitions. Nature, 455(7216), 1023–28. doi:10.1038/4551023a

Ogden, J. (2012). Health psychology: A textbook (5. vyd.). New York: Open University Press.

Pressman, S. D., & Cohen, S. (2005). Does positive affect influence health? Psychological Bulletin, 131, 925–971. doi:10.1037/0033-2909.131.6.925

RationalWiki. (28. duben 2016a). Category mistake. Získáno 22. květen 2016, z http://rationalwiki.org/wiki/Category_mistake

RationalWiki. (12. květen 2016b). Woo. Získáno 22. květen 2016, z http://rationalwiki.org/wiki/Woo

Shahinian, H., & Ra, Y. (2013). Fully endoscopic resection of pineal region tumors. Journal of Neurological Surgery Part B: Skull Base, 74, 114–117. doi:10.1055/s-0033-1338165

The Nizkor Project. (2012a). Fallacy: Division. Získáno 22. květen 2016, z http://www.nizkor.org/features/fallacies/division.html

The Nizkor Project. (2012b). Fallacy: Composition. Získáno 22. květen 2016, z http://www.nizkor.org/features/fallacies/composition.html